Krystaloterapie – životní lekce či zkoušky?

Ráda bych si věřila tomu, že když na sobě budu poctivě pracovat, meditovat s krystaly, pravidelně detoxikovat svůj energetický systém i fyzické tělo třeba topazem či peridotem apod., budu tak v pohodě, že mi do života nemůže přijít žádná nepříjemná zkušenost. Jsem sice naprosto otevřená tomu, že to možné je, ale jsem i otevřená tomu, že může být vše jinak. Zkoušky se totiž dějí každému z nás, respektive to nemusí být zkouška, která naplno ukáže, zda žijeme to, o čem doufáme, že jsme integrovali, může to být klidně i lekce, kterou když zvládneme, naplní nás hlubokou důvěrou i sebedůvěrou a posílí naši životní energii. No prostě a jednoduše, i to nepříjemné se z dlouhodobého hlediska může stát skutečným darem a doslova katapultem do lepší úrovně prožívání svého života. Každá moje osobní zkušenost mi pomáhá lépe rozumět i minerálům a jejich energiím, vše, co na vlastní kůži prožiju mi rozšíří vědomí, takže mnohem méně procesů probíhá na autopilota skrze mé podvědomí, rozšíří se mi vnímání energetických toků, toho, co v té situace je důležité a co není.

I když moc často nesdílím svůj osobní život přes Křišťálovou komnatu napřímo, je od komnaty neoddělitelný, protože i díky svým prožitkům v rámci hmotného světa získávám mnoho informací o tom, jaké minerály volit v různých situacích a současně mi můj osobní život dává skvělou zpětnou vazbu k mé vnitřní práci, protože na něm je přesně vidět, kde mám rezervy a kde jsem zvládla udělat velký kus práce. A právě zde mají své místo ty “nepříjemné” zkoušky, zde se ukáže, jestli si na duchovní i osobní růst jen hrajeme, či zda je to skutečné. Pravda je, že nikdy nevíme dopředu, v jaké formě zkouška přijde, nikdy nemůžeme být zcela připravení, protože by to nebylo to pravé dobrodružství. Když ale budeme poctivě posilovat svou osobnost, čistit svá energetická centra, léčit traumata, kterými jsme prošili a rozšiřovat své vědomí, máme velkou šanci, že každou zkoušku zvládneme a možná si jí i docela užijeme.

PS: nechci dráždit vaši zvědavost, neb jsem sama zvědavá jak opice, nic hrozného se mi neděje, jen můj syn si zranil nohu a procházíme léčením. Naštěstí o něj pečují samé milé sestry a pohlední doktoři, takže se trochu socializujeme v ruchu maloměstské nemocnice. A samozřejmě se těšíme na návrat domů do naší lesní skoro samoty a na zbylé členy naší divoké smečky.

PS2: díky této zkušenosti mám výborné tipy, jaké šutříky vzít do nemocnice na pomoc, aby to člověk nejen přežil, ale aby i žil, případně si to užil, časem sepíšu do článku.