Duchovní bypass

Jedním ze zádrhelů duchovního rozvoje je touha po osvobození se od této reality. Projevuje se to různě, ale podstatou této tendence je předstírání, že už jsme jinde. Tím jinde myslím snahu žít dle představy, jaké to je v 5D, 6D či někde výš. To se projevuje větší abstrakcí, odpojením se od života ve hmotě, nechutí řešit hmotné věci a hlavně předstírání, že už je všechno vyřešené. Že vše už máme, vše už je hotové, o tělo se není třeba starat, ve vztazích můžeme být bez jakékoliv vazby, a tudíž při náznaku disharmonie hned vycouvat nebo strkat hlavu do písku… A ano, v jiných sférách to tak je, problémy neexistují, vše v sobě obsahuje vše a možnosti jsou nekonečné.

A vlastně je to krásná představa, že si ve vědomí vše nastavíme tak, aby to šlapalo dle našich představ. Jenže podvědomí/hmota je mocnější, než si mnozí z nás jsou ochotni připustit. A tudíž nás nepustí ze svých spárů, dokud to nepochopíme. Vítězství ducha nad hmotou neznamená popření její existence, ale pochopení vzájemného působení, spolupráce a rozšiřování vědomí i v rámci hmoty.

Pravda je, že takovýto duchovní bypass v náročných obdobích používá skoro každý. A hlavně zpočátku duchovního probuzení a růstu si myslíme, že je to cesta k osvobození. Ale opak je pravdou. Takzvané “produchovnění” hmoty je tím skutečným osvobozením. Ano, úplně slyším, jak si říkáte, jak je možné produchovnět hmotu, když i hmota je projevem ducha. Ale je to jeden z paradoxů duchovního rozvoje, který musí každý sám za sebe prozkoumat.