Pro některé z nás je téma osobního krystalu naprosto mimo mísu, jiní ho hledají a touží po něm. Obzvlášť na začátku spolupráce s krystaly si mnozí myslí, že když ho najdou, tak se cosi stane, změní, zlepší… Mluví se o něm vznešenými slovy, například až budeme připraveni, vstoupí nám do života. Nebo si ho svým čistým vyzařováním přitáhneme. Pravda je, že je to tak trochu ezo klišé a pouhá romantická představa. Jsou samozřejmě typy lidí, kteří ho ve svém životě nutně potřebují, ale většina z těch, kteří s krystaly skutečně pracují a není to jen póza ví, že upnout se na jeden jediný krystal sebou nese jisté komplikace.
Tak například může vzniknou lehká, případně těžká emoční závislost. Budete mít potřebu být stále spolu, svůj objev budete tahat všude sebou, navíc pokud patříte mezi ty z nás, kteří věří tomu, že čím větší, tím lepší, budete si muset koupit novou kabelku, kam se nový objev vejde (pánové prominou, že je tak trochu diskriminuji, ale závislosti na krystalech propadají spíše ženy). Kdyby se vám váš vyvolený nedej bože někde ztratil, bude vám bez něj hodně dlouho zle a smutno.
Další problém může vzniknout jako vedlejší produkt pocitu, že když už jsme ten osobní krystal nalezli (respektive vstoupil nám do života), jsme už dost dobří a máme hodně zpracováno. Tento je navíc dokonalý, a proto už žádný další není třeba. Když k nastíněné situaci dojde, není to tak, že by dotyčná osoba přestala krystaly kupovat, ale už si žádný k tělu příliš nepustí. Může tak dojít k rapidnímu zpomalení osobního i duchovního rozvoje, protože proč se rozvíjet, když už máme tak hodně zpracováno!
Pro mnohé z těch, kteří se oddají jednomu jedinému způsobí tento svazek začátek konce. Už není třeba hledat dál, už není třeba se rozvíjet, už není třeba se přizpůsobovat stále novým energiím. Proč se pokoušet integrovat energii citrínu, když je mi tak báječně s křišťálovou světelnou knihovnou. Proč se snažit pochopit, co mi chce říci vltavín, když už mám doma luxusní fluorit. A proč vlastně stále a znovu prožívat nepohodlí, které s novými krystaly přichází (než nám pomohou zpracovat nevyřešené záležitosti), když se můžu držet svého prověřeného miláčka.
A teď vážně. Pokud některému ze svých krystalů dáme tak velkou zodpovědnost, že ho označíme za svůj osobní krystal a považujeme ho za hlavního průvodce svým rozvojem, možná mu dáváme trochu moc zodpovědnosti za svůj život, a to rozhodně není fér vůči němu, ani vůči nám samým. Můžeme své krystaly milovat, ale není dobré se k nim poutat nezlomným poutem. Přicházíme tak nejen o svou svobodu, flexibilitu, ale také zpomalujeme svůj rozvoj.
Tereza Stropnická
You must be logged in to post a comment.