Když už se člověk otevře vědomí, že krystaly jsou živé bytosti, se kterými se dá komunikovat a mnohé se od nich naučit, čeká ho ještě pár další takřka zlomových zkoušek. Když má člověk otevřenou mysl i srdce, není těžké vnímat vědomí krystalů s naprostou jistotou. A tak se může s krystaly vydat na cestu léčení a osobního růstu. Pak ale dojde do bodu, kdy už ani otevřená mysl nestačí.
Většina z nás je totiž ochotná nejen připustit, ale hlavně dovolit jen to, co lze pochopit a vysvětlit. A tak je pro mnohé skoro nemožné dovolit krystalům (a nejen jim) konat v jejich životech zázraky. Zázraky ovšem jen pro toho, kdo se snaží chápat, protože některé věci vysvětlit prostě nejde. Když se za tuto hranici racionality pustíme, znamená to, že se pouštíme lineárního myšlení, ve kterém se z bodu A do bodu D dostaneme jedině přes B a C. Když dovolíme sami sobě linearitu opustit, do bodu D se však můžeme dostat rovnou z A, nebo taky třeba přes K a M.
Krystaly v našem životě mohou spustit procesy, ve kterých chybí spojovací články, chybí tam posloupnost a logika. Když tohle ve svém životě umožníme, dříve či později nám ale tyhle logické řetězce přestanou chybět. To, k čemu nás krystaly vedou je důvěra, schopnost skočit do neznáma a vědět, že to byl ten správný logicky nelogický krok, který jsme mohli udělat.
Tak například ohýbání času. Potřebujete stihnout milion věcí za jeden den a přesto víte, že byste na to potřebovali dny 4? Dokud si budete vše, co musíte udělat před sebou valit jako hovnivál kouli, bude vaše hlava přehlcená a vy těsně před zhroucením. Když se budete sžírat vědomím, že tohle se prostě stihnout nedá, stihnout to nikdy nemůžete. Když se ale na nářky své mysli vykašlete, vezmete si fluorit a dovolíte mu, aby pro vás zastavil čas a začnete postupně dělat jednu věc za druhou, s důvěrou, že času máte tolik, kolik je potřeba, večer se otočíte a s úžasem si uvědomíte, že vše je hotovo a ani to nebolelo!
Tereza Stropnická
You must be logged in to post a comment.