Týden s danburitem – lekce světelného majáku

Danburity jsou kameny, které jsou schopné nám zprostředkovat energii z míst, do kterých má naše duše přístup a ze kterých pocházíme, takže když se jím necháme vést, pocítíme tu úžasnou a léčivou energii místa, kde jsme doma. Jsou to místa, kam chodíte ve snech se učit a odpočívat, jsou to místa, kde máte aktivní schopnosti, které vaše duše získávala při svých velkolepých dobrodružstvích a vlastně už dávno před nimi. Pokud se vám podaří navázat silné spojení, dříve či později se i vaše schopnosti a talenty projeví v tomto světě. Ačkoli nemám ve zvyku říkat, že něco není možné (nebo někoho varovat a strašit), v tomto případě bych ráda zdůraznila, že na takové dobrodružství musíte být hodně připraveni, protože vám převrátí život vzhůru nohama. Naštěstí kameny vždy ví, koho můžou vpustit a komu mají dát “jen” ochutnat.

A protože krystaly ví, že mám ráda, když chápu a rozumím, šel na mně i danburit velmi systematicky. Vzal to čakru po čakře, jen jsem na začátku netušila, jak dlouho to bude trvat a kam až zajde.  Hned první noc, kdy jsem se na něj napojila, mi dovolil poznat krásu vyšších sfér, nebo také dimenzí. I když “tuším” kde přesně jsem byla, nebudu se o tom rozepisovat, protože by to mohlo ovlivnit vaše vlastní prožitky. Vstoupila jsem do místa, kde jsem si mohla vybrat, jakým směrem se bude dál vyvíjet můj život. Mohla jsem si zvolit, zda přijmu naplno své schopnosti, které vím, že mám, ale dost jsem se jich bála. Znáte to sami, všichni chceme zapadnout a bojíme se být jiní, být vidět a tak vůbec. Když jsem se tedy rozhodla, že to prostě dám, chci a přijímám, věděla jsem, že to na fyzické úrovni bude probíhat trochu pomaleji a postupně (týden stahování informací do fyzického těla ale není zas tak moc, nebo ano? 😀 ) . Věděla jsem také, že se budu každou noc vracet na toto místo a přijímat změny, které jsou potřeba na energetické úrovni (a ty se poté projeví i ve hmotě) udělat.

První den jsem pochopila, že to snadné rozhodně nebude. Můj nervový systém byl jak spálený, byl podrážděný a bolavý. Nejdříve jsem se podezřívala z toho, že jsem nebyla dostatečně uzemněná a energie místo aby proudila, nahromadila se v mém těle. Velmi vysoké vibrace nejsou fyzickým tělům úplně blízké a chce to nějaký čas, než je zvládneme udržet. Až po pár dnech mi došlo, že to tak bylo správně a muselo k tomu dojít. A okamžitě přišla i reakce mého blízkého okolí, silné čištění první čakry se vším, co to obnáší. Velmi mi v tom pomohla krystalová mřížka na obnovení síly, která mě zvedla zpět na nohy.

Druhý den a druhá čakra, kterou jsem vždy považovala za svou achillovu patu. Ne kvůli nedostatku tvořivosti, tím jsem nikdy netrpěla, ale kvůli neustálým pocitům viny, že něco dělám špatně, že za všechno, co prožívájí ostatní můžu já a podobně. Druhý den  jsem fakt toužila po ráně z milosti, ale ta naštěstí nepřišla. Co ale přišlo, bylo jasno, že když převezmu větší zodpovednost za své činy, dokážu lépe rozlišovat, za co zodpovědná jsem a za co ne. A tudíž mohu své věčné pocity viny proměnit v přijetí situace takové, jaká je. Sláva, a jedeme dál.

Třetí den prověřil mou sebedůvěru, která klesla na bod mrazu. No uf, už zase, zase si o sobě myslím, že nic nevím, nic neumím, nestojím za nic a tak vůbec. Proč to v sobě pořád mám? Proč nevěřím svým schopnostem? A naštěstí je tu mřížka pro vyladění třetí čakry, která je tím pravým lékem.

A sláva, je tu čtvrtý den, na ten jsem se těšila. Jenže mi došlo, že mým problémem není ani druhá, ani třetí čakra, ale ta čtvrtá 😀 . Proč si pořád hraju na oběť? Proč už sakra nezačnu dělat to, proč tu jsem (tedy naplno, ne tak napůl tajně a až poté, co zvládnu udělat všechno k radosti ostatních)?

Pátá čakra, pátý den, komunikace, sebevyjádření a další velké aha momenty. Proč se pořád snažím být “normální”, tedy přijatelná pro všechny? Vždyť to jsem stejně nikdy nebyla. No uf, proč nemluvím víc na rovinu, proč se bojím nazývat věci pravými jmény? A proč nevěřím tomu, že pravda je přesně to, co je teď potřeba říkat nahlas? Nejvíc mě překvapilo zjištění, že celé mé tělo je mým sebevyjádřením (já to tělo pořád nějak odstrkuju). To, jak ho nosím, jak se k němu chovám a jak se v něm cítím.

Šestý den přišel jak občas říkám kvantový výbuch. Absolutní ztráta iluzí. O sobě, svém životě, o tom, co jsem si myslela, že chci, nechci, musím, nemusím, kdo jsem i nejsem. A další krystalová mřížka mi pomohla vidět se z nadhledu, tak, jak mě vnímá mé vyšší já, které mě miluje naprosto nepodmíněnou láskou. Wow, tak takové to je milovat sebe se vším všudy, bez pochybností, bez ironie, bez všech ale… Je možné milovat tak silně a nezbláznit se z toho? A jako bonus – vidím to, co jsem dřív neviděla, cítím to, co jsem necítila…

Sedmý den nepřišel odpočinek. Sedmý den přišel zázrak. Vím kdo jsem, vím, proč jsem tu a dává to smysl. Neskutečné. A navíc vidím, kolik lidí je se mnou propojených, vnímám, jak nenápadná je naše spolupráce, ale přesto je velmi konkrétní a svým způsobem hmatatelná.

Osmý den ráno mi v koupelně z kapsy vypadl danburit a kousek se z něj odštípl. Nebylo mi to líto, věděla jsem, že mi jasně dává najevo, že jej už nepotřebuji, i když stále bude mým učitelem. Tak jsem ho očistila a teď odpočívá. Ten druhý danburit se už v pondělí vydal do dobrých rukou mé kamarádky Athelaj, která jistě bude vědět, co s ním. Osmý den je dnes a já stále cítím své popálené nervy, nemůžu moc jíst, ale je mi tak krásně, jako snad ještě nikdy nebylo. Musím přiznat, že s kameny vyšších vibraci pracuju často. Ale danburit je někde jinde. Pokud jste připraveni na cokoliv, vřele doporučuji.

S láskou Tereza